Lednice plná dětských jogurtů a 8hodinová odstávka: záchranný plán z Mostu
Když přišel ten papír do schránky, hodila jsem ho do hromady reklam a zapomněla. Bylo začátek února, venku mrzlo, a já řešila spíš to, jak donutit sedmiletého Vojtu, aby si vzal k svačině jablko místo třetí sušenky. Až za dva týdny mi soused na schodech řekl: „Tak nás čeká středa bez proudu, viděla jste to?” A já jsem si vzpomněla na ten papír.
Plánovaná osmihodinová odstávka. Od půl deváté ráno do půl šesté večer. Výměna transformátoru v naší ulici v Mostě. Nic dramatického — energetici to dělají správně, dopředu, s předstihem. Dramatické to bylo až ráno před tou středou, když jsem otevřela lednici.
Inventura ve čtvrt na sedm
Tři kilogramy dětských jogurtů. Mám doma dva kluky, čtyři a sedm let, a oba si žádají Hami, Lipánky a ty malé řecké s ovocem. Nakupuju je o víkendu na celý týden, protože v úterý už by v supermarketu nebyly. Vedle nich dvouapůllitrová láhev mléka, dva tetrapacky polotučného, tři druhy sýra. Spodní šuplík plný salátu a čerstvé zeleniny — paprika, okurka, ředkvičky pro Vojtu do svačinového boxu. A v hlubokém šuplíku půl kila čerstvého kuřecího, které jsem chtěla v poledne dát na polévku, abychom měli na pozítří oběd, až přijdu z práce pozdě.
Spočítala jsem si to v hlavě. Při osmi hodinách bez chlazení v únoru je teoreticky šance, že to přežije, kdyby venku byly mínus dva. Ale my jsme měli nad nulou, předpověď slibovala čtyři stupně do oběda, a lednice umí hřát samu sebe i bez proudu — izolace funguje oběma směry. Mléčné výrobky pro malé děti? Tam si nehraju. Maso? Vyhodit.
V hlavě mi naskočila kalkulačka. Vyhodit obsah lednice znamenalo zhruba dva tisíce osm set korun a navíc cestu do obchodu odpoledne, s unaveným čtyřletým Mikulášem na ruce, plus večerní úklid. A hlavně — ten pocit, že jsem to nepořešila včas.
Předem zveřejněné plánované odstávky elektřiny u distributora se vyplatí kontrolovat — projekty, které mají v plánu citlivou fázi, si tak ušetří nečekané překvapení.
Telefonát Lence
Lenka je moje kamarádka ze základky, která si před lety pořídila chatu na Sázavě a od té doby se vyzná v nečekaných výpadcích líp než kdokoliv, koho znám. V šest dvacet jsem jí volala s prosbou, jestli nezná někoho, kdo půjčuje agregát. „Mám číslo na kluky z Hujevalu,” řekla, „volala jsem jim loni v srpnu, když nám lehl rozvaděč. Přijeli za dvě hodiny.”
Zavolala jsem rovnou. Ozval se mi člověk, který mě nechal mluvit, neskákal mi do řeči a zeptal se na tři věci: kolik spotřebičů potřebuju napájet, jak dlouho, a jestli mám kam postavit jednotku. Lednici plus mrazák plus jedno světlo a router, osm hodin, ano, mám zápraží přímo u schodů. Řekl: „Pošlu vám pětku, to bohatě stačí. Budeme tam v devět.” A byli.
V devět nula nula stála na příjezdové cestě malá pronájem elektrocentrály — pět kilowatt, na kolečkách, s přívodním kabelem, který mi technik bez ptaní protáhl ventilací do kuchyně. Vysvětlil mi, jak ji nastartovat, kdyby vypadla (nevypadla), kde je vypínač, a kdy doplnit naftu (nepotřebovala). V devět dvacet už lednice tiše předla a já si dělala kafe.
Účet, který se vyplatil
Kluci přijeli jednotku odvézt v šest, půl hodiny po obnově proudu — počkali, abych si stihla ověřit, že síťové napájení skutečně funguje a oni si neodvážejí jednotku, kterou bych za dvě hodiny zase potřebovala. Faktura přišla mailem druhý den: 1 800 Kč pronájem na den, 600 Kč spotřebovaná nafta, 800 Kč doprava tam i zpět. Dohromady 3 200 Kč.
Když to porovnám s tím, co bych vyhodila — dva tisíce osm set za potraviny, plus odpolední cesta s plačícím Mikulášem do Kauflandu, plus večer prát zatuchlé hadry z lednice — jsem na vyrovnaném rozpočtu. Možná o dvě stovky výš. Ale klid v duši, který jsem měla v devět dvacet, když jsem si dělala kafe a věděla, že děti budou mít k svačině normální jogurt a k obědu domácí polévku, ten se penězi nedá srovnat.
Co jsem si z toho odnesla
Nepíšu to jako návod, jak řešit krizi. Píšu to proto, že mi došlo dvě věci. Za prvé — papír z energetiky není reklama. Za druhé — když máte v lednici jídlo pro děti, není to jen jídlo. Je to týden plánování, nákup, příprava, peníze, čas. A když to celé můžete zachránit jedním telefonátem a třemi tisíci, je to nejlepší prevence proti plýtvání, jakou znám.
Vojtovi jsem druhý den ráno mazala chleba s tím samým máslem, které tam mělo být. Mikulášovi jsem k obědu dala polévku z toho samého kuřecího. A z lednice neletělo nic do koše. To byl pro mě ten den úspěch.
